11-12/5/2019

JEDNA VÝZVA, SPOUSTA ZÁŽITKŮ

Ty a tvůj tým, 1 víkend, 360 km dlouhý štafetový běh podél Vltavy ze Šumavy až do Prahy.


Úvodní stránka » Aktuality » Motivace Pavla Jestřába

Motivace Pavla Jestřába

01. 04. 2014

Proč se nebát dlouhých tratí

Nejbližší okolí už ví, že pro letošek jsem se rozhodl vytvořit další významný milník ve svém životě. Říkejme tomu třeba překonat sám sebe, nová výzva, sáhnout si na dno,…, posunout hranice. Pořadatel v propozicích závodu uvádí: „Pokud běžíte stovku poprvé, rozhodně zvolte jinou, s méně náročným terénem“. Pro mě jako červený hadr pro býka. Jo, nikdy jsem neběžel ani měřený maraton a teď se chystám na 100km závod s převýšením přes 3000 metrů.

Mé běžecké okolí smeká už před závodem, alespoň za pokus a snažení. Neběžecké taky už předem smeká, ale jen proto, aby si mohlo poklepat na čelo. Původně jsem mé snažení chtěl popsat až zpětně a vůbec s tím nechodit na veřejnost. Ale pak jsem na internetu četl propozice k, na českém běžeckém trhu zcela unikátnímu závodu, Vltava Run. Skoro 350 km, podél Vltavy, od pramene z Kvildy až do matičky měst Prahy. Běží se ve dvanácti členných týmech. Závod je rozdělen na 8-15 km úseky, takže každý si odběhne tři takové úseky (cca 10 km) a má splněno. Přesto někdo může mít z téhle výzvy respekt. Myslím ale, že organizátor má na svých webovkách pravdu v tom, že pokud účastník pravidelněji běhá a dá desítku pod hodinu, nebude mít výraznější problém dát desítky tři ve dvou dnech.

Když vezmu sebe. Pravidelně běhám tak dva roky. Svůj první opravdu dlouhý běh jsem absolvoval minulý rok v říjnu. Ve skupině. V tu dobu jsem neběhal ani 40 km týdně. A v tu dobu jsem dal na jeden zátah nejvíc snad 20 km. A ejhle, ten den jsem vstal a dal 50 km do pozdního oběda. Bez gelů a bez přípravy. O Coca-Cole a čisté vodě. Vlastníma nohama a hlavně hlavou. Jen chtít.

Upřímně na svém prvním ultra mám největší strach právě z té samoty. Bude to jen o mně a o tom, jak se mi bude chtít. Zklamat můžu jen sám sebe. Tohle na týmovém běhu nezažijete. Žene vás zodpovědnost vůči ostatním členům a hlavně jejich povzbuzování a podpora. Vtom může být Vltava Run krásný. Týmový a přátelský. Jasně, určitě na někoho přijdou chvíle, kdy si bude říkat, co tam dělá a proč to dělá. Myslím, že i sebelepší běžec si občas nadává, jestli není lepší se na to vykašlat a s něčím dobrým v ruce odpočívat na měkkém gauči u oscarového filmu. Ale nakonec, to jestli poběžíš dál, nebo zastavíš, dělí vítěze a poražené. Ať už je vítězství stát na bedně, nezranit se nebo doběhnout bez ohledu na čas. Film si můžeš pustit potom.

A nakonec, ten kdo si klade cíle nízko, nikdy se nikam neposune. Zpohodlníš, přestaneš růst a začneš být spokojenej. Čeho se bát. „Pár kilometrů“ navíc oproti těm, co si kdy běžel nejvíc? Dokud neuděláš něco víc než posledně, pořád budeš trčet na místě. Kašlat na to, co si kdo myslí. Kašlat na to, že ostatní běhají víc, míň nebo trénujou jinak. Nemusíš se snažit, abys byl nula, ale musíš se sakra snažit, abys byl někdo. A proto vzniklo i rozběhnito.cz, NĚKDO je totiž pro nás každý, kdo vypne Žorže Klůnyho, odloží tu dobrotu z ruky a gauč vymění za propocené triko a boty. A aby bylo jasno, ten, kdo ještě nepochytil celou pointu našeho snažení. Je jedno jestli to triko propotíš za jeden, sto, nebo třistapadesát kilometrů, důležité je, aby to bylo víc než minulý den, týden, měsíc…

Pavel Jestřáb, www.rozbehnito.cz

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu vyjadřuješ souhlas s jejich použitím. Další informace.